Nejoblíbenější předmět na škole? Určitě dějepis. Tak už to ostatně u historiků bývá. Michael Rund přiznává, že ten hlavním impuls přišel v roce 1979, kdy Sokolov slavil 700 let od první písemné zmínky.
„Tehdy se tomu výročí město hodně věnovalo, vycházely různé články a pořádaly se i soutěže. Takže to byl ten základ, od kterého to celé odstartovalo,“ říká úvodem Michael Rund.
Vášeň pro historii nicméně mají v rodině. Jeho otec Jan se velmi zajímá o architekturu, a tak už spolu vydali řadu knih.
„Táta je ročník 1945 a v roce 2005 jsem se rozhodl, že mu připravím knížečku o architektovi Rudolfu Welsovi, ale nakonec těch materiálů bylo tolik, že jsem vydal svoji první knížku Po stopách Rudolfa Welse. Tím začalo psaní i dalších knih. Naposledy jsme s otcem vydali knihu o sokolovských sídlištích nebo jsem se věnoval architektu Karl Ernstberger. Zde jsem spolupracoval například s historikem Lubomírem Zemanem,“ popisuje historik.
„Sokolov má témata dobře zpracovaná, leckdo nám může závidět.“
A čím je Sokolov tak výjimečný, že je stále o čem psát? Sám historik přiznává, že město působí relativně nezajímavým dojmem. Stačí se ale podívat do historie a zjistíme, že je Sokolov vším, jen ne nezajímavým.
„Po roce 1945 byla velká část starého Sokolova zbořena a nahrazena panelovými sídlišti. I tady v okolí máme příklady z Chodova, které je z 90 procent panelové sídliště a místní historik Miloš Bělohlávek dokázal vyšťourat neuvěřitelné věci o historii svého městečka. Podobě se dá najít spoustu informací také u nás,“ pochvaluje si Rund.
Na otázku, jestli se Sokolovští zajímají o své dějiny odpovídá Rund jednoznačně: Ano. Vidět to je zejména na výstavách nebo přednáškách, které se věnují sokolovským tématům. Ředitelem muzea se stal na podzim 2009. Od té doby se podařila celá řada projektů, například vybudování vstupních objektů pro Důl Jeroným a Štolu č.1 v Jáchymově. Podařilo se také zpřístupnit sklepení sokolovského zámku, kde je k vidění takzvaný sokolovský zlatý poklad.
„Nikdy nevíme, jakou cestou se k dám další exponát dostane.“
Takovým příkladem jsou například sudetské bedny, které jejich majitelé ukryli v domnění, že se pro ně jednou vrátí. To se ale nikdy nestalo.
„Na rozdíl od sokolovského pokladu, kdy šlo o malý balíček velké hodnoty, tak tady jsou to vojenské bedny plné z dnešního pohledu bezcenných krámů. V nich se ale skrývaly věci, které pro toho majitele měly nějakou hodnotu. Šlo o knížky, fotografie i vánoční ozdoby,“ popisuje.
Obsah jedné z nalezených beden, foto: Micheal Rund
A nejde jen o hmatatelné materiály. Někdy se k badatelům donesou i útržky vzpomínek, které se pak snaží dohledat a zasadit do historického kontextu. Jedním z takových příběhů je ten Evy Erbenové.
„Setkání s paní Erbenovou pro mě bylo velice cenné. Sokolovskem procházela při pochodu smrti na konci druhé světové války. Ten její životní příběh je velmi fascinující a my jej v muzeu i díky přednáškám můžeme předávat dál,“ dodal Rund.
Celý příběh pamětnice si můžete poslechnout v archivu Paměti národa.
Kdo je záhadná dívenka?
Z materiálů historika Václava Němce získalo muzeum řadu originálních fotografií i kopie. Mezi nimi byl právě i snímek malého děvčete ve vězeňském mundúru s popiskem, že jde o holčičku z Francie. Fotografii dívky je možné nalézt i v archivech Charity ČR, kde je ale uvedeno „fotografie španělského děvčátka, které přežilo koncentrační tábor a ocitlo se v Praze.“
Archiv Muzeum Sokolov, autor Antonín Bláha 1945
Michael Rund s kolegy už bezmála deset let pátrá po příběhu děvčátka z fotografie. Prosba obletěla i zahraniční sociální sítě.
„Podařilo se nám zjistit, kdo je autorem fotografie. V květnu nebo červnu 1945 byla té holčičce, která se jmenovala Henriette, poskytnuta péče v katolické charitě v Praze. Pátrání jsem směřoval po celé Evropě až jsme se dostali do Mauthausenu, což je bývalý koncentračního tábora na dnešním území Rakouska. Právě tam směřovaly na konci války evakuační transporty a pochody smrti. Ta stejná holčička tam byla vyfocena dokonce na dvou fotografiích. Díky tomu chaosu, který vládl na konci války vůbec netušíme odkud tam přišla,“ vysvětluje Rund.
Výzva s pátráním prostřednictvím sociálních sítí oslovila přes milion lidí a dočkala se desetitisíců sdílení a komentářů. Dokonce se ozvala jedna paní, že dívku znala a že se okolo roku 2007 odstěhovala do města Tourouvre v Normandii. Zde stopa končí.
„Teoreticky by mohla ještě žít. Pátráme už přes osm let a stále nekončíme,“ uvedl.
„To, že je zavřené muzeum neznamená, že nic neděláme.“
Koronavirová pandemie zasáhla každého z nás a ani galerie či muzea na tom nejsou jinak. „Měli jsme štěstí i smůlu. Štěstí jsme měli v tom, že se sezónními pobočkami - doly, se nám podařilo se strefit do rozvolnění opatření a měli jsme zde rekordní návštěvnost. Celoročně otevřená pobočka na zámku v Sokolově samozřejmě trpěla. Když se všechno sečetlo dohromady, tak jsme měli jen o dva tisíce méně návštěvníků než v předchozích letech,“ počítá ředitel muzea.
Jako na řadě dalších památek se i zde věnovali úklidu, inventuře sbírek nebo konzervaci exponátů. Práce neustaly ani u badatelské činnosti a projektů.
„Samozřejmě jsme se také hodně snažili komunikovat přes sociální sítě. Když jsem se koukal na množství interakcí, tak to byla zajímavá čísla. Máme i ohlasy, kdy jsme se snažili dělat online přednášky. Ozývají se senioři i mladší lidé, kteří si to pustili ,“ dodává závěrem Rund.
Kromě práce v muzeu se aktuálně věnuje přípravě další knihy zaměřené na historii bývalé školy, na jejímž místě teď roste nové moderní zařízení pro seniory „Čtyřka“.
